Michal Kunes Kováč: Chování lidí v zajímavých situacích je pro režiséra skvělá škola

Michal Kunes Kováč

Michal Kunes Kováč

Film A máme, co jsme chtěli, šel na Slovensku do kin 19. října. Jen za první tři víkendy na něj přišlo 31 000 diváků. Jsem rád, že na otázky o tomto snímku, ale i o zkušenostech z natáčení, nám odpověděl přímo režisér – Michal Kunes Kováč. (Rozhovor si môžete prečítať aj v slovečine.) 

FOTO: © daviddoros

A máme, co jsme chtěli

Ahoj, jsem rád, že jsi přijal pozvání na rozhovor.

Nejdříve bych možná začal s těmi pěknými čísly – A máme, co jsme chtěli má celkem solidní návštěvnost. Jak to vnímáte vy ve svém týmu? Spokojenost? Nebo jste měli nějaká jiná očekávání/obavy? 

Ahoj, díky za pozvání a začnu asi rovnou zhurta. 😀 A máme, co jsme chtěli, mělo na Slovensku návštěvnost kolem 43 000 platících diváků. Tým je velice spokojený, o tom žádná… Já sám jsem neměl představu, jaká návštěvnost je ideální, protože jde o

můj první celovečerák. Zrovna dneska jsem se byl podívat ve škole na FAMU a ptali se mě tam, jakou mám návštěvnost. K tomu číslu mi gratulovali, takže je to asi skvělé. 😀

Film vypráví zajímavý životní příběh bývalého agenta StB, zároveň ho ukazuje v celkem pozitivním světle. Ve slovenském filmovém prostředí se s takovými ambivaletními postavami moc často nesetkáváme. Většinou je prostě zloduch zlý a hrdina dobrý. Čím to podle tebe je?

Právě hloubka postav mě v tomto příběhu přitahovala a stále přitahuje. Daniel je bývalý estébák a nemyslím si, že z toho tu vychází úplně pozitivně, minimálně bude mít do smrti na zádech nálepku StB. Přijde mi to empatické a jako moje přání, jak chci, aby to končilo. Ne vysloveně katarzí v objetí, ale začátkem jistého dialogu na toto téma. Líbí se mi představa, že si diváci po zhlédnutí tohoto filmu povídají právě o tom, jak by jednali oni, jak by se chovali, pokud by se to stalo v jejich rodině. A na otázku dobrý, nebo špatný – no, život je pestřejší a není černobílý. Postava je zajímavější, když jde o nejasného hrdinu. Mým hlavním hrdinou je právě jeho syn Peter, který rozpoutá domácí lynčování. Myslím si, že ho diváci také chvílemi vnímají jako antagonistu, ne jako protagonistu.

Film jako médium by měl přinášet i nové pohledy na různá témata. A máme, co jsme chtěli, rozhodně přinesl něco nového, nebo jiný úhel pohledu. Jak ses k tomuto námětu vůbec dostal? Kdo koho oslovil? 

S Marošem Hečkem se známe dlouho, víme o sobě už od mých začátků a v závěrečném období na filmové režii na FAMU jsme se pustili do debaty, co dál. Přišel jsem za ním s látkou, která mi v životě rezonuje strašně dlouho, ale zjistili jsme, že na ni není ten správný čas. Tak jsem mu navrhl, že jestli on má nějakou látku, ať mi ji pošle. Poslal mi jednostranný námět na film, který jsem hned viděl v hlavě. Líbila se mi ta pestrost postav a nejasný pohled na příběh, s nímž jsem se osobně ztotožnil. Seznámil mě s producentem Tiborem Búzem, který tento film produkoval. Sedli jsme si a lepší spolupráci na debutu jsem si snad ani nemohl představit. Kryl mi záda v průběhu celé předprodukce, ale i během natáčení.

FOTO: © archív Michala Kunes Kováča

Scénář psali celkem tři scenáristé. Jak se ti s nimi spolupracovalo? Podíleli se nějak na tvorbě i během natáčení? Vstupovali do toho, nebo ti po odevzdání scénáře nechali volnou ruku?

Psali ho z velké části dva – Maroš s Tomášem Dušičkou. Když byl hotový, zasáhl do něj David Cormican. Šlo hlavně o kanadský pohled na věc, jelikož tam máme silnou postavu Kanaďanky. Přišlo mi to rozumné, hlavně ten nadhled, který jsme potřebovali. Samozřejmě v určitých fázích psaní jsme se potkávali a na základě komentářů jsme osekávali, co bylo potřeba osekat. Přišlo mi to jako příjemná spolupráce. Osobně mi scénář připadal moc upovídaný. Chtěl jsem do něj dostat víc filmové řeči, což by ale byl velký zásah. Když si představíte všechny ty vrstvy, co ten příběh má – ať už je to příběh doktora Ivaniče a jeho rodičů, nebo Danielova minulost, Petrova minulost atd. Všechno by se muselo napsat a natočit. To už by byl jiný film a jiný žánr. Takže konečný scénář, se kterým jsem na place pracoval, je ideální. Můžu říct, že jsem měl dost svobody. Příběh mě nesmírně bavil. O to víc mě bavily postavy a práce s hercem, kde ten scénář ožíval. Tomáš Dušička byl na place, jak to jen šlo, a občas byl dobrou oporou, když jsme potřebovali přepisovat – hlavně anglické texty. Repliky slovenských a českých herců jsme dolaďovali s herci na place a byla to skvělá a zábavná práce. Škoda jen, že jsme neměli víc času.

„Já nechci, aby herci hráli, aby si před kameru přitáhli divadlo. Já jim chci vytvořit prostředí, ve kterém nebudou muset hrát, ale být.“

Pro tento film sis na zobrazení postav vybral herce a herečky, co mají bohaté zkušenosti se životem na place. Bolek Polívka má pestrou filmografii, Evě Holubové nedávno na Art Film Festu v Košicích udělili cenu za celoživotní přínos. Se širokou filmografií ale nezůstávají pozadu ani Anka Šišková nebo Ady Hajdu. Jana Kovalčíková, Dávid Hartl, Judit Pecháček a Dano Fischer jsou sice z mladší herecké generace, ale  jejich tváře se dostávají před kamery trochu víc, než jak je tomu u jejich hereckých vrstevníků. Šel jsi po zkušenostech cíleně, nebo se tito lidé prostě osvědčili na nějakém castingu / kamerových zkouškách?

Šel jsem záměrně po zkušených hercích. Jako první byl v projektu Ady Hajdu. Ten tomu byl oddaný srdcem i duší. Já jsem při výběru herců musel cítit určitou chemii – právě mezi nimi, ale museli sednout i mně. Áčkové herce na casting nedostaneš, to se u nás nedělá. Osobně mi to přijde manýristické chování, ale co už. U Bolka nebo Evy to je o tom, že jsi rád, že do toho projektu jdou, i za cenu, že je bude režírovat debutant. V obsazování mi hodně pomohla manželka Katka. Doma jsme se neustále bavili o tom, kdo může být tato postava a kdo ta druhá. Obsazoval jsem i na základě charakteru herců k postavám, aby tam nikdo nemusel hrát něco na sílu. A takhle jsme postupně vyskládali celou rodinu.

FOTO: © archív Michala Kunes Kováča

Je práce s herci jednodušší, když mají více zkušeností? Jsou tvárnější?

Nedělal jsem tolika herci, abych mohl mluvit o velkých zkušenostech. Ale můžu dát příklad. Judit Pecháček je herečka, která má před kamerou poměrně dost odtočeno. Byla připravená, dávala návrhy reakcí a bavili jsme se o její postavě. Ta je do jisté míry vzdálená od Juditina skutečného charakteru, ale pořád to byla Judit – akorát posazená do té dané situace. U Bolka to byla trošku jiná debata a obecné vedení. Od něho nikdo nechce, aby nebyl Bolkem. Tam je potřeba spíše uhlídat, aby nepřestřelil s vtipkováním a přeháněním, které mají asi všichni herci, když jsou ve větší partě. Je to herec od herce. Já nechci, aby herci hráli, aby si před kameru přitáhli divadlo. Já jim chci vytvořit prostředí, ve kterém nebudou muset hrát, ale být.

Jako debutantovi se ti podařilo dostat do filmu zvučná jména. Máš nějaký recept na to, jak pro svůj projekt tyto herce získat? Co udělat, aby se nadchli pro věc?

Mít dobrý scénář, dobré téma a zajímavé postavy. Herec už ve scénáři vidí, co je to za postavu a kolik volnosti bude nejspíš mít. Potom si asi musí trošku sednout s režisérem – musí tam zafungovat chemie a sympatie. Mít za sebou silného producenta. Ale pokud je to film jako ten můj, tam to šlo postupně. Když dokážete obsadit jedno silné herecké jméno, chytnou se i ostatní.

Film také vypráví o významném milníku našich dějin – rozpadu Československa. Ve světě jsme docela unikát, protože asi neznám dva jiné státy, které by se rozdělily v klidu, míru a ještě aby i po 30 letech samostatnosti udržovaly tak nadstandardní vztahy. Když jsme se rozdělili, bylo ti pět let. Vnímal jsi už tehdy, že se něco takového děje?

Absolutně jsem netušil, kde, co a jak. Mě rozdělení dostalo, až když jsem se odstěhoval do Prahy.

„Když dokážete obsadit jedno silné herecké jméno, chytnou se i ostatní.“

Do Prahy ses z rodného Prešova odstěhoval v roce 2014. Jak to s odstupem času vnímáš? Ve společném státě by ten přechod byl asi jednodušší. Zažil jsi nějaké komplikace spojené s tvým přesunem?

Komplikace nebyly žádné, já jsem chtěl vypadnout. Chtěl jsem točit filmy a Prešov byl od mého cíle příliš vzdálený. Potkal jsem skvělou holku, se kterou mám dva syny a stále jsme manželé – podívali jsme se na sebe a řekli: „Mizíme“. Nejdřív jsme žili v Brně, skoro dva roky. Až potom jsme došli domů do Prahy. Pořád mám pocit, že nejsem usazený. Já to tu mám rád a vnímám to jako domov, ale nemyslím si, že tu zůstaneme nafurt. Uvidíme.

Když jsem byl na stáži v Písku, často jsme řešili i česko-slovenské vztahy. Tam jsem se poprvé setkal i s názorem, že je vlastně možná dobře, že jsme se rozdělili, protože by mohlo kulminovat napětí (například během přerozdělování financí apod.). No a někdy stačí fakt málo, aby z takové jiskřičky vznikl požár a nějaké občanské nepokoje. Ve filmu A máme, co jsme chtěli, proběhlo toto rozdělení docela v klidu. Ne všichni ale rozpad republiky prožívali stejně. Zajímalo by mě, jestli jste se štábem tímto klidným rozpadem u klavíru s hymnou na rtech a dobrou náladou něco sledovali.

Konečně se mě to někdo zeptal. 🙂 Ano! Celá ta rodinná situace je analogií naší bývalé federace během toho rozdělování. Závěrečnou hymnou jsem chtěl vzbudit emoci a navodit určitou nostalgii, přestože jsem to nezažil. Je tam víc vrstev – jedna je samotná rodina a jejich katarze po náročném večeru. Další je právě ta společensko-politická. Češi a Slováci tehdy zpívají už ne jednu, ale dvě hymny a tři z nich se stávají zahraničními cizinci. A pro mě je hodně důležitá věc šoupnout tam jistou národní hrdost čerstvě vzniklého státu. S tou hymnou jsem ze začátku u psaní trošku bojoval a bál jsem se nejen patosu. Ale když jsem si uvědomil, že národní symboly nám ukradli hloupí politici, potom extrémisté a nakonec hodně jednoduší lidé, kteří je jenom zneužívají, řekl jsem si, že to tam musí být. Nenechám si to ukrást. A je pravda, že po našem rozdělení se máme ještě raději.

FOTO: © archív Michala Kunes Kováča

Rozdělení republik proběhlo bez nějakého referenda, aniž by se k tomu vyjádřili lidé, kterých se to týkalo. Jak jsi na tom ty? Kdybys zvážil všechna pro a proti, byl bys pro rozdělení, nebo pro společný stát?

Když se dívám na dnešní politiku naší samostatné svrchované země, asi si ji nezasloužíme. Spousta Slováků se po rozdělení vrátila do Slovenského štátu a chtějí „rúbať až do krve“. Nepochopili, že vznikl nový, úplně nový stát.

Je fajn, že A máme, co jsme chtěli, dokáže nakopnout podobnou diskuzi. Plánujete s filmem i nějakou alternativní distribuci spojenou s rozhovory s tvůrci?

Kéž by…. 🙂

Je to tvůj debutový celovečerák, ale i přesto ses videotvorbě věnoval v podstatě od střední školy. Dostal ses od řady videoklipů, studentských filmů až k filmu, který obráží kina po Slovensku (a brzy i v České republice). Co ti tento projekt dal? Co tě třeba naučil, nebo… mohl tě ještě něco naučit, když už máš za sebou různé produkce/formáty?

Já jsem konečně po dvaceti letech začal pracovat na pozici, po které jsem toužil. Film bude v České republice v distribuci od 7. března. Uvidím, jak to zarezonuje u českých diváků. Naučil jsem se, že se musím pořád hodně učit, a zjistil jsem, že tuto práci miluju.

Začátky a tvorba videoklipů

Na ČSFD jsem četl, že nepocházíš z rodiny, kde by měla filmařina historii, a ani příjímací zkoušky na VŠMU ti nedopadly dobře. Přesto se tu ale bavíme o tvém debutovém celovečeráku. Co v sobě režisér musí mít, aby to dokázal (když to třeba vezmeš z hlediska povahových vlastností, ale i technických vědomostí)? Neúspěch na talentových zkouškách může být pro někoho dost odrazující a potom na videotvorbu zanevře…

Já si myslím, že lidé potřebují cíl. Můj byl hodně vzdálený, ale přišlo to na střední škole. Měl jsem nějakou krizi, chtěl jsem zdrhnout. Bylo mi 18, přerušil jsem školu a šel pracovat, chtěl jsem jít do USA a měl jsem plán – CZ, potom UK a nakonec USA. Zůstal jsem trčet ve Znojmě, v nějaké fabrice na kabely. Bydlel jsem na dělnické ubytovně a sdílel pokoj se dvěma asi 50letými chlapy. Nedokázal jsem bojovat s tou obrovskou výčitkou, co to dělám, proč jsem tady, a neviděl jsem velkou naději, že se mi můj plán splní. Vygradovalo to tím, že jednou v noci přišel na pokoj jeden spolubydlící a strašně mě zbil. Druhý den jsem se sbalil a – utekl, dneska už si nemyslím, že to byl útěk. Přišel jsem do Prešova a na kolenou prosil ředitelku, aby mě vzala do školy. Odmaturoval jsem a zkusil VŠMU. Já jsem se tenkrát hlásil také na FAMU a postoupil jsem do druhého kola. No, ale na Prahu jsem neměl peníze, tak jsem šel do Bratislavy. Talentovky dopadly katastrofálně. Pohádal jsem se tam se Šulíkem a řekl jsem si, že škola – nikdy! No a po 10 letech jsem se furt nedokázal k celovečernímu filmu ani přiblížit. Tak jsem ve 30 letech zkusil FAMU a vzali mě. A už to nějak šlo, škola je skvělá věc. Můžete dělat chyby a nikdo vám je nevyčítá. To jinak doporučuji, ve škole experimentujte, zkoušejte a riskujte.

S VŠMU to tedy nevyšlo, ale v Prešovském štúdiu jsi pracoval jako kameraman na relaci 112. Šlo tam o dokumentární vyprávění, což se dost liší od hrané tvorby nebo videoklipů. Myslíš, že je dobré, když se člověk orientuje ve více oblastí? (Klip, dokument, publicistika, hrané věci…). Dá se udržet krok se všemi formáty?

Neliší se to, je tam drama, jsou tam protagonisté, je tam mizanscéna. Dokument je film, reportáž je film. 112 jsem měl moc rád, seděl jsem v policejních autech, v sanitkách a u hasičů. Mám skvělé zážitky, kdy jsem musel položit kameru a pomáhat tahat po schodišti v paneláku zaseklou hadici. Nebo jsme se záchrankou vešli do bytu, kde umíral dědeček. Babička s dcerou se tam hádaly, protože dcera ho chtěla poslat do nemocnice (i když doktorka řekla, že určitě do tří hodin zemře a doporučuje mu rodinné prostředí, ve kterém dožije). Sledovat to drama, mě jako silně empatického člověka zasáhlo, pořád z toho čerpám. Chování lidí v zajímavých situacích je pro režiséra skvělá škola. U klipů to bylo něco jiného, tam jsem si prosadil příběhové klipy a učil jsem se vyprávět filmovou řečí, pracovat s hercem atd. Poznával jsem lidi od filmu, což teď využívám.

„Ve škole experimentujte, zkoušejte a riskujte.“

Buduješ si kolem sebe stálý štáb, nebo jdeš u každého dalšího projektu spíše cestou poznávání různých lidí?

Jako prvního si pořád vybírám kameramana, potom se jde dál. Mám kolem sebe skvělé lidi, kteří jsou velmi talentovaní a zároveň jsou to profíci a kámoši. Ale když někdo nemá čas, zkoušíš alternativu.

Myslím si, že významný milník tvé kariéry je videoklip ke skladbě AKM od Rytmuse. Hodně lidí tě od té doby začalo evidovat trochu víc a zřejmě sis také začal budovat vlastní značku (selfpromo), nebo se pletu? Točil jsi klipy i předtím?

Předtím jsem měl nějaké menší klipy, například Tinu – Si sám. AKM byl skvělý projekt. Paťo chtěl původně do klipu alkáče ve vesnické hospodě. Tak jsme udělali research a casting, měli jsme přes 50 štamgastů, fotky, telefonní čísla. Když jsme měli datum, začali jsme je obvolávat a zjistili jsme, že to asi nebude možné. 😀 Tak jsem Paťovi navrhl, udělejme to v romské osadě. Šel do toho. Na YouTube je zajímavé making of videjko. Dejte si directors cut a užijte si to. Haha. 😀

ZDROJ: ©  Michal Kunes Kováč

Ptám se na to i kvůli tomu, jak vlastně potom k té spolupráci s většími jmény došlo? Pomohla ti ta 112, nějaké portfolio, nebo podle čeho se Rytmus rozhodl, že jsi ideální adept na režii jeho klipu? 

Kámo, já měl tehdy manažera a neuvěříš, kdo to byl. 😀 Byl to „Model“ z Mojsejovců. (pozn. redakce slovenská reality show) 😀 On znal Tomiho Popoviče a přes něj jsem se dostal k té Tině, pro kterou dělal Tomi hudbu. Rytmus mi jako první poslal Deti stratenej generácie, ale nakonec to dal dělat někomu jinému. Když mi poslal AKM, skoro jsem plakal, jak to bylo strašné. Ale postupem času jsem se do toho zamiloval. 🙂

V jednom rozhovoru s Randym Coldem jsi zmiňoval, že se snažíš udržovat si s interprety profesionální vztah. S některými jsi ale dělal na více projektech. Předpokládám, že se znáte i z té lidské stránky. Daří se ti tedy držet si ten odstup, nebo už sis vytvořil i přátelská pouta?

Režisér videoklipů (a hlavně rapových videoklipů) je něco jako fashion náramek. Někdo má od tebe klip, ten klip je fajn, takže tě chtějí všichni. Normálka. Mně strašně vadí to falešné kamarádství jen proto, abys mi udělal lepší klip než jiným. Proto jsem si držel odstup, ale samozřejmě nejsem robot, mám i pár kámošů. S Rytmusem si myslím, že jsme dost v pohodě, i teď mi poslal jeden track na klip, na který píšeme scénář, a asi to udělám. Ale je to pořád víc profi než nějaké kamarádství. Ale mám i kámoše.

Co bys možná s odstupem času udělal jinak? Kdybys měl tyto zkušenosti a vědomosti, co máš teď, ale bylo by ti, dejme tomu, 18 let a s videoklipy/tvorbou teprve začínáš?

Chtěl bych, aby mi bylo 18 s tímhle rozumem. 🙂 No, doporučuji co nejvíc točit, zkoušet, nehrabat peníze – stejně tam nejsou. Být fér k lidem, se kterými makáš, a tak. Užít si to. Sledovat jiné klipy, mít vzor, ale hlavně mít cíl. A neměl by to být snadný cíl.

ZDROJ: ©  Tomi Popovic Music

FAMU éra

Ještě před školou jsi natočil kraťas Sídlisková poviedka (2016). Za rok jsi potom začal svoji pouť na FAMU. Byl tento krátký film součástí talentovek?

Ano, byl to můj přijímačkový film, ale i první film, který jsem dělal nějak profi. Byla to taková škola před školou.

Peníze na tento krátký film jsi tehdy sháněl formou „crowdfundingu“, takže jsi dal nějak dohromady finance z příspěvků od lidí, které jsi oslovil. Jak na toto období vzpomínáš? A když to porovnáš s produkcí celovečerního filmu, jaká jsou třeba úskalí tvorby krátkého filmu a k čemu teď inklinuješ víc?

😀 Žebrací období. Přispívali kámoši, lidé, které baví moje věci, ale prachatí interpreti mě tehdy vyghostovali. 😀 Celovečerák je něco úplně jiného, tam je obrovský štáb, mega techniky, velcí herci. Mluvit o filmu před komisí audiovizuálního fondu a přesvědčovat je, proč bude tvůj film lepší než nějaký jiný. To je jiné, máš víc zodpovědnosti, závisí na tobě strašně moc lidí. To mám rád.

ZDROJ: ©  Prešovský filmový festival POCITY

„Chci být obklopený lidmi, kteří milují film, dělají film, baví se o něm.“

Poslední dobou se čím dál tím víc setkávám s názorem, jestli je vůbec nějaká filmová škola nutná, když na YouTube máš tutoriály pomalu i na dýchání pod vodou. Jak to vidíš ty? Co ti škola dala?

🙂 Ano, slyšel jsem nějaké rozhovory režisérů, kde to říkají. Velkým zastáncem toho je Tarantino, ale u něj je to něco jiného. On viděl tolik filmů a všechny zásadní filmy světové kinematografie, že tu školu prostě nepotřeboval. Ale máš lidi, co by se tam mohli kouknout.  To je jako u raperů, co v každé písničce alespoň jednou větou zmíní, že nemá titul, ale na krku zlatý chain. Jan Hřebejk v komisi na přijímačkách na FAMU se mě ptal – jsi starý, máš zkušenosti, proč chceš chodit do školy? Moje odpověď byla jednoduchá: „Chci být obklopený lidmi, kteří milují film, dělají film, baví se o něm.“ Být na filmové škole je skvělé, já jsem intelektuálně rostl. Škola tě donutí vidět filmy, které by sis nikdy nepustil, číst knihy, které bys nikdy nečetl.

Michal Kunes Kováč a jeho budoucnost

Závěrečná slova bychom mohli věnovat budoucnosti. Kam dál? Čeho bys chtěl ještě dosáhnout? Jaké máš plány?

Točit, točit, točit!!! Společně s Tiborem Búzem připravujeme další film s mým námětem. Půjde o snímek s jednou výraznou hlavní postavou, která se ocitne v místě, kam nezapadá, kde přímo vyčnívá a každému vadí. Film by měl být určitou alegorií Slováků a jejich chování. Půjde o drama s humorným, dokonce až bizarním nekorektním humorem, bez výrazné stylizace. Jednoduché téma filmu je hledání dobra a empatie v těch nejtemnějších zákoutích.

„Doporučuji najít si cíl. Moje životní štěstí je asi v tom, že ho mám.“

Za celou redakci CS Vlna můžu říct, že držíme palce, ať se ti to splní. Na závěr už jen, pokud můžeš – zkus dát budoucím tvůrcům nějakou radu, která by jim v té profesní rovině pomohla. Na co by si měli dávat pozor?

Na dělnické ubytovny a na hloupé lidi. Doporučuji najít si cíl. Moje životní štěstí je asi v tom, že ho mám.

Děkuji za rozhovor, přeji hodně úspěchů a spoustu kvalitních filmových políček na stříbrném plátně.

One thought on “Michal Kunes Kováč: Chování lidí v zajímavých situacích je pro režiséra skvělá škola

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *